Je to skoro už dva roky co si píšu blog,na kterém se rozepisuji o svých úvahách a myšlenkách.Vkládám do řádků kus sebe a proto mi přijde,že mám určitou zodpovědnost za chod blogu,vypovídá to přeci o tom,jaký jsem.Za ty dva roky jsem se dost změnil.Měnil jak blogy,tak i designy,články a všechno možné.Zjišťoval jsem jaký jsem a když už jsem myslel,že to vím,uvědomil jsem si,že to nikdy vědět nebudu,jelikož se neustále měním-vyvýjím,poučuju se z chyb,získávám zkušenosti,to vše mě ovlivňuje a mění.Takže bych mohl mít blog až dokonce života a neustále hledat sám sebe.A tak bych mohl filozofovat až dokonce života a to nechci.Je podzim a s ním přichází změny,tento blog se jim nevyhne.

Vůbec nevím zda říct,že končím,pozastavuji nebo tak něco,nevím jestli sem ještě napíšu článek,ale to vše dělám kvůli prostému důvodu.Chtěl jsem mít dobrý,známý a úspěšný blog,dovolím si říct,že se mi to povedlo,ale vymklo se to kontrole a o blogu ví víc lidí než je třeba,mé články jsou pak jinak formulovány,nejsou pravdivé a upřímné.Hodně mě to ovlivnilo,když jsem zjistil,že si čláky čtou lidi ze třídy.Nekončím já se stěhuju,adresu dám jen vyvoleným.

Jestli máte zájem spřátelit na novém blogu písněte na yondra@seznam.cz

Už to tak v životě chodí.Prostě se to stává.Člověk se mění.Je to dost dlouhá cesta od malého najivního dítěte,které se všeho bojí a nic nezná k mladému dospívajícímu člověku,který se snaží vytvořit a následně hájit své názory.Děláme chyby,zkoušíme nové věci,osvojujeme si dovednosti.A tak rosteme,jsme čím dál tím větší a to i měntálně.Začínáme se podobat dospělým,malými opovrhujeme.Jenže když se stane to,co mě,leknete se.Zjistíte,že jste na té cestě zabloudili.Někde jste se museli rychle otočit,protože teď jste se vrátili zpátky.Najednou zjišťujete,že sice dále rostete,ale úplně jiným směrem než jste plánovali.Stáváte se zase tím dítětem.Málem jste si šáhli na dospělost,přitom teď se topíte v dětsví.Co se stalo?Jak je to možné?Nechci říct,že se chovám jako dítě,jsem dál už se nidky jako dítě chovat nebudu,ale životní situace,motivy,lidé,ideály,způsoby a další se vracejí.Nenapadá mě žádný názorný příklad,ale třeba i ve známkách se vracím;tak dobré známky jako teď jsem měl naposledy v šesté třídě.Nejsou to jen známky,které mi připomínají milńulost cítím to ze všeho kolem mě,přestože všechny materiální věci jsem za puberte dokonale změnil k nepoznání (od svého zevnějšku přes osobní věci až po můj pokoj) .

Hra the Sims2 nám poskytuje možnost vytvářet nereálné životy nereálných postav.V této hře můžeme mít vše,co nám v reálném životě chybí a tak si postavíme úžasný dům snů,vytvoříme si mnoho prátel,vezmeme si krásnou maželku či manžela,máme krásné a zdravé děti,uděláme kariéru a pak sledujeme,jak náš simík pomalu,ale jistě stárne.Co potom,když má simík ,,odžitý" život,který jsme mu naplánovali,co sním,co bude v té hře dělat dál,když všechno má?NIc a nás ta hra přestane bavit.

Nejhorší na tom je,že ikdyž je to virtuální hra v opravdovém životě je to stejné.Nejdřív žijeme ve světě,který zařídili rodiče,pak dospíváme,vše zkoušíme,hledáme kamarády,zábavu a milostný život,realizaci.To vše obyčejně lidé nachází;ženy co nemají chlapa po třicítce většinou ale dojdou k názoru,že chlapi jsou blbci.Muži,co se celý život věnovali kariéře a vyděláváním stejně nakonec zjistí,že to nemělo cenu.A tak já a moje generace sledujeme,jak naši rodiče žijí nudné životy a poučíme se snad?Obletíme svět,skočíme padákem a co teď je to jiné?Ne,není.

Naše společnost je nastavená na produkci a spotřebu,školu a práci,dětsví a důchod.Naše prababičky bojovaly proti fudalismu,naše babičky proti válkám,rodiče proti komunismu a my?Máme také proti čemu bojovat?Ne?Ale ano,třeba proti korupci,lisaboncké smlouvě,státním maturitám,obchodu,ničení přírody,politice,testům na zvířatech,lidské chamtivosti atd.Jsem na nás opravdu zvědavý...

My všichni si stanovujeme pravidla,které sami porušujeme.Otázkou je kde jsme k takovým pravidlům přišli.Většinou se řídíme tím,co nám vyhovuje,jsme pohodlní.Máme na paměti, že jsme ve státě,který jako každý jiný, má svá pravidla-zákony,kterými je třeba se řídit,ale přesto jsou plné věznice.Našimi pravidly se pak stávají zákony,které jsme přijmuli za své.Při tvoření pravidel se také dost často inspirujeme naším okolím,našimi rodiči či kamarády.Nerozhodujeme se tedy jen vnějšími,nebo jen vlastními pravidly,je to směs,co nám vyhovuje.Máme přece ,,svobodu" tak si přece můžeme dělat co chceme,jenže právě ony pravidla nám v tom brání.

Hloupé slovo,jediný pohled,nepatrná reakce to všechno jsou triviální blbůstky každodenního dne,které ač jsou nedůležité mohou námi otřásnout,mohou nás zasáhnout a někdy nám tyhle hloupé frašky zkazí celý den.

Byl jsem zničený,šel jsem domů,s velkými černými brýlemi jsem se těšil až budu doma a něco rozbiju,do něčeho kopnu,vyřvu se,prostě až dám emocím průchod.Nešlo to.Byl doma otec.Tak jsem to v sobě musel dusit dál a dál.Vybavovaly se mi ty situace,ty momenty,pohledy,slova a ty otazníky,symbolizující nevědomost v ovzduší.Je to když máte husí kůži,zvedají se vám ramena a zhluboka dýcháte,myšlenky jdou mimo,činy najednou nejsou triviální,ale mají váhu a vás to nutí,utéct a taky přemýšlet.Jak ven?Jak to zase zahrát?Komu věřit?Koho se zbavit?Bude se minulost opakvoat nebo udělat ,,nenápadné" ač razantní kroky?Kdo ví?Zase přemýšlet,opět si vše urovnat,přerovnat knihovnu emocí.

Úplně na dně jsem se ocitl uprostřed prázdninové atmosféry,kdy jsem střídal místa pobytu,jako své ponožky.

Čtrnáct dní na chatě,jeden den doma,čtyři dny u známých,pak dva dny doma,potom osmihodinová směna,přespání u příbuzných,zase práce,čtyři a půl hodiny spánku,chata a najednou zase do práce.Všechno na mě dolehlo po příjezdu na chatu.

Vystoupil jsem z autobusu a mé conversky opět pocítily vesnickou půdu.Bylo vedro,ale ráno a já nikam nepospíchal,jel jsem si jen uložit oblečení.Blížil jsem se k brance,všude ticho,slunce teprve vycházelo a já tam lomcoval se zámkem,opět mi nešel otevřít.Když sem branku otevřel a podíval se dolů do zahrady,kde ještě před týdnem sedával náš pes,babička s cigárem a hrálo rádio,cítil jsem se příšerně.Nevím jestli to nebyla lítost,nebo jestli se mi chtělo brečet,ale pocítil jsem obrovskou úzkost,byl to šílený pocit,který jsem poté pocitival každou chvíli strávenou na chatě.

Víte,když jsem byl například na pohřbu a nebrečel,lidé se mě ptali jak je to možné.Odpověděl jsem pravdivě.Kdykoli jsem na veřejnosti a začínám pociťovat nějakou emoci ať už hněv,lítost nebo závist,představím si obrovskou bílou krabici,kam ty své emoce uložím a celou krabici dám na dně velké skříně,kterou zamknu a až jsem sám a v klidu,vracím se do skříně,abych své emoce zpracoval.Ale tentokrát to nešlo,ať jsem chtěl,jak jsem chtěl,skříň byla už plná emocí a já neměl kam dávat ty další a proto se na mě ta halda krabicí sesypala.Všechny emoce za poslední měsíce v jeden okamžik,bylo to strašné,nedalo se to zastavit.Teď se cítím prázdně,stejně jako ta skříň.Snažím se to pochopit,proč se mnou atmosféra na chatě tak šíleně zacloumala,vždyť jsem jenom přijel a odemkl.